Název filmu, vycházející ze čtyřverší T. S. Elliota z Prufrockovy milostné písně "uslyšel jsem zpívat mořské panny, zpívaly jedna druhé. Nemyslím, že někdy zpívat budou mně" přesně vystihuje pocit hlavní hrdinky Polly: zatímco si ostatní zpívají na slunci, ji samu stojící ve stínu své existence ten rozjásaný průvod minul. V jednatřiceti letech se proto Polly stále více utíká ke svému koníčku - amatérské fotografii. Zatím však nikdo její práce neviděl. Na okolí sice působí její jisté kouzlo, ale také její organizační nedostatky. Tu a tam dostane nějakou práci v kanceláři, nevede si však příliš úspěšně. Až jednou dostane práci v galerii a její zaměstnavatelka si ji dokonce oblíbí. Frankofonní Gabriella je elegantní, vyzná se v umění a dokonce "trochu maluje". O své voyeurské fanscinaci Gabriellou, či "kurátorkou", jak jí sama říká, vypráví Polly ve své videozpovědi. Mnoho věcí, jichž se Polly v novém světě stává svědkem, přesahuje její obzory, například pseudointelektuálské debaty o umění nebo milostný vztah, který Gabriella naváže s mladou talentovanou malířkou Mary. Ve své koupelně, kde vyvolává, prožívá Polly své "černobílé sny". V  nich se může vznášet, chodit po vodě a slyšet zpěv mořských panen. Ze snů a idealizací však jednou musí procitnout. Film zdobí brilantní herecké výkony, originální kamera a zdánlivě jednoduchý styl vyprávění, který však přináší trefné postřehy.