Queer filmový festival Mezipatra [ARCHIV WEBU 2000–2012] - DOVNITŘ A (NEBO) VEN

logo Mezipater

Mezipatra 2007

CO JE QUEER?

Queer osvobozuje od tradič- ního vnímání sexuálních a genderových identit založe- ných na neměnných katego- riích muž / žena, hetero-sexuální / homosexuální.

DOVNITŘ A (NEBO) VEN

Oto Horák, cineblog.cinepur.cz, 14.11.2007:

Můj vztah k tzv. gay a lesbickému filmu kopíruje postoj k aktivitám homosexuálního hnutí: neoslovuje mne exhibice, nýbrž poukazování na reálné problémy. Za smysluplné emancipační projevy nepovažuji žehrání na diskriminaci ze strany katolické církve a podobných „zpátečnických“ organizací, handrkování o procento homosexuálů v populaci ani neustálé objevování velikánů, kteří jimi (prý) byli. (Podle důmyslných přivlastňovatelů každý umělec, který měl dobrého, věrného přítele a nějaké problémy v soužití s ženami – a kdo je někdy neměl – byl ve skutečnosti orientován na muže.) Neimponuje mi ani okázalé a křiklavé sebepředvádění leseb a gayů (v duchu původního významu tohoto slova, tj. veselých), projevující se hlavně tzv. pochody hrdosti (což neznamená, že by se vůbec neměla připomínat přehnaně zmytizovaná událost v Stonewallu). Nejsem hrdý na to, že jsem muž, běloch, Čech, heterosexuál, že mám tmavé (tedy už trochu prošedivělé) vlasy, neboť jsem se o tyto charakteristiky nijak nezasloužil, dostal jsem je do vínku.

Pokud bych měl být na něco hrdý, tak tehdy, jestliže (by) se mi podařilo něco dobrého vlastním úsilím vytvořit, něco pro někoho udělat, překonat svůj sklon k egoismu a (za)chovat se nezištně. Stejně jako by homosexualita neměla být příčinou pocitu viny a méněcennosti (jak tomu bohužel zhusta je), není ani žádným důvodem hrdosti. Když někdo hlasitě ventiluje své vlastenectví (typu „kdo neskáče, není Čech“ a „nic než národ“), má asi nějaký mindrák a totéž platí o člověku, který v každé druhé větě připomíná svou „pravou“ sexuální orientaci.

Rozumným se naopak jeví dokončení zrovnoprávňování homosexuálů v právní oblasti, zejména tzv. registrované partnerství (přičemž není až tak důležité, jak je tento akt pojmenován) a umožnění adopcí dětí. Především je ovšem třeba věnovat pozornost situaci homosexuálů v mnohých zemích tzv. třetího světa (včetně Číny!), v nichž jsou ponižováni, utiskováni či je dokonce zpochybňována jejich existence (íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád).

Nejdůležitější je ale budoucnost (jež se už na Západě částečně realizuje): v které známí a úspěšní lidé nebudou tajit svou homosexualitu z obavy, aby si ve svém oboru nepohoršili – a v které se budou vodit páry bez ohledu na své pohlaví a nikomu na tom nepřijde nic divného. Nejdůležitější je přirozenost, vnitřní svoboda.

Z výše uvedeného vyplývá, že nejsem příznivcem separace jakkoli vymezených a definovaných skupin lidí. To ovšem neznamená, že by kulturní akce speciálně zaměřené na téma homosexuální minority nebyly v současné době prospěšné a neměly třeba v českém prostředí svůj nezanedbatelný emancipační význam. Už osmý ročník gay a lesbického filmového festivalu Mezipatra tuto roli nepochybně dobře plní a přináší nám trochu „jinou“ kinematografii než je ta mainstreamová, byť i okořeněná módním homoerotickým motivem. Přestože i letos bylo k vidění několik zaručených „dojáků“ a „kameňáků“, celkový profil přehlídky byl výrazně „artovější“ než v minulých letech. Zasloužily se o to hlavně retrospektivy dvou tvůrců, Kanaďana Johna Greysona a německé filmařky Ulrike Ottinger. Pro oba je charakteristická avantgardní poetika, extravagantní obraznost, výrazná inscenovanost až okázalá teatrálnost, která jen v některých dílech vyrůstá z realisticky ztvárňované skutečnosti. John Greyson se spolehl na sílu tragického příběhu ve filmu Próteus (2003), odehrávajícího se v Jižní Africe v 18. století (nabízí se konfrontace s temně osudovým románem André Brinka Okamžik ve větru), Ulrike Ottinger v Obrazu alkoholičky (1979) a Johance z Arku Mongolské (1989). Německá režisérka svůj sklon k experimentům prokázala zejména v snímcích Úchyl Orlando (1981) a Dorian Gray v zrcadle bulváru (1983), které mají se stejnojmennými titulními hrdiny Virginie Woolfové a Oscara Wilda jen málo společného. První z nich obsahuje sice některé brizantně surreálné a černohumorné scény, ale děj není nijak významově a tvarově sklenut a mohl by v podobném duchu trvat libovolně dlouho. Dorian Gray je v záměně genderových rolí symptomatičtější, avšak i v něm nechybí zbytečné odbočky, schválnosti a „neodolatelné“ nápady. Všechny předchozí filmy Ulrike Ottinger vypadají jako zkušební cvičení k mistrovskému dílu, kterým se jeví již vzpomínaná Johanka z Arku Mongolská. Skoro tříhodinová opulentní (a zřejmě patřičně drahá) podívaná o cestě luxusním vlakem Sibiří a pěšky, s koněm i velbloudy po mongolských stepích není samoúčelně exotická, nýbrž narativně ukázněná a logická. Přestože pouze ženské osazenstvo vlaku se ze strany mongolských nájezdnic ukáže být hodno „zajetí“ a pokusu o soužití, spíše než o feministický a lesbický jde o film multikulturní. „Barbarské“ zabíjení domácích zvířat a lov se dobře doplňují s přátelskými gesty a společným tancem, neústí však do milostného happyendu mongolské princezny a její evropské přítelkyně (romanticky stylizované a la Vinnetou a Old Shatterhand), nýbrž v ironickou tečku. Virtuózně natočenou, místy jedinečně komickou, významově mnohovrstevnou a završenou Johankou z Arku Mongolskou se Ulrike Ottinger zařadila po bok největším německým filmařům sedmdesátých a osmdesátých let Alexanderu Klugemu, Werneru Herzogovi a zejména Raineru Werneru Fassbinderovi. 25. výročí smrti tohoto významného homosexuálního (a bisexuálního, což je pouze podkategorie) režiséra připomenula Mezipatra promítáním jeho posledního filmu Querelle (1983). Ačkoli krajní (i na Fassbindera) stylizace tohoto v prakticky jediné dekoraci se odehrávajícího snímku je sporná a neodpovídá předloze „mytologa zrady“ Jeana Geneta, jde o vynikající dílo, vhodně – v ostrém kontrastu s loňskou blamáží zvanou Shortbus – zvolené pro (brněnské i pražské) slavnostní zakončení festivalu.

Francouzský institut zapůjčil do programu nejnovější film Andrého Téchiného Svědkové (2006). Při vyslovení jména tohoto režiséra starší generace (1943) se nám vybaví prototyp něčeho, co můžeme s nezbytným zjednodušením nazvat „francouzský umělecký (auteurský) film“ a s čím se spojují někomu převážně pozitivní a jinému negativní konotace. Myslím, že Téchinému může sloužit ke cti, že ve svých dílech nikdy neklesá pod určitou, nikoli nízkou laťku, ačkoli si nejsem jist, že některý jeho snímek bude někdy patřit na pomyslný kinematografický masiv Mount Blancu. Homosexuální tematice se tento jemný režisérský psycholog nevěnuje poprvé (zvlášť stojí za zmínku iniciační Divoké rákosí z roku 1993) a vždy ji nazírá ze širšího úhlu pohledu a s pečlivou evokací prostředí a konkrétní doby. Svědkové se vracejí do časů propuknutí epidemie nemoci AIDS a mezi četnými snímky s tímto tématem – z nichž vzpomeňme alespoň Za svitu luny Liny Wertmuellerové (1989), Noci šelem Cyrila Collarda (1992) a Philadelphii Jonathana Demmeho (1993) – zaujímají přední postavení.

V hlubokém stínu těchto diváckých zážitků se tentokrát na Mezipatrech ocitly (do třech „šuplíků“ shrnuté) krátké filmy, z nichž snad pouze minimalistický, bezeslovný snímek Podle polibku (Yann Gonzales, 2006) si zaslouží zmínku. Uvedení českých děl s homosexuální tematikou jen znovu prokázalo, že tento motiv je v nich dílčí, „koloristický“, s „nezbytným“ traktováním gayů a leseb jako „úchyláků“ či směšných figurek (s výjimkou Pusinek). Doufám, že čeští filmaři (např. Renč, Ondříček, Morávek, Vejdělek, Nikolaev) festival hojně navštěvovali, aby jim pomohl se zorientovat a zbavit vyčpělých stereotypů…

Filmy o homosexuálech můžeme v jistém smyslu rozdělit na dvě základní skupiny: na ty, které se obracejí k „vlastnímu“ diváctvu, a na ty, jež si cílovou skupinu nevymezují. První z nich si vytvářejí „soběstačný“ systém znaků, narážek, vtipů a zálibných konvencí, nezpochybňují, neznepokojují, utvrzují – obracejí se „dovnitř“, de facto izolují. Druhé vidí sexuální orientaci spíše jako „pars pro toto“, otevřenou výzvu, dokáží být analytické, sebekritické, jsou vstřícné k většinové komunitě – směřují „ven“. Právě mezi nimi se najdou filmy, které rozšiřují naše poznání o člověku jako takovém a obohacují světovou kinematografii o nové hodnoty.

https://cineblog.cinepur.cz/blog.php?article_id=70

 

FaLang translation system by Faboba

Znělka 2007

Mezipatra 2007

  • Diváci: 9 000
  • Projekce: 95
  • Doprovodné akce: 16
  • Filmy: 61
  • Web: 26 500 návštěv
  • Ozvěny: Olomouc, Bratislava, Český Těšín

Ocenění 2007