Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; plgSystemMediabox_ck has a deprecated constructor in /home/www/mezipatra.cz/subdomains/old/plugins/system/mediabox_ck/mediabox_ck.php on line 12

Warning: Cannot modify header information - headers already sent by (output started at /home/www/mezipatra.cz/subdomains/old/plugins/system/mediabox_ck/mediabox_ck.php:12) in /home/www/mezipatra.cz/subdomains/old/libraries/src/Input/Cookie.php on line 100
Queer filmový festival Mezipatra [ARCHIV WEBU 2000–2012] - Každý zabíjí to, co miluje

Queer filmový festival Mezipatra [ARCHIV WEBU 2000–2012] - Každý zabíjí to, co miluje

logo Mezipater

Mezipatra 2007

CO JE QUEER?

Queer osvobozuje od tradič- ního vnímání sexuálních a genderových identit založe- ných na neměnných katego- riích muž / žena, hetero-sexuální / homosexuální.

Každý zabíjí to, co miluje

O zrodu posledního filmu R. W. Fassbindera (1945 – 1982)

Drama Querelle bylo vytvořeno v březnu 1982 v německo-francouzské koprodukci jako volná adaptace autobiografické povídky Jeana Geneta „Querelle z Brestu“ (1953). Titulním „antihrdinou“ je mladý pohledný námořník, kterého ztělesňuje známý americký herec Brad Davis (narozen 1949, zemřel v roce 1991 na AIDS). Querelle se vylodí v Brestu, kde kšeftuje s opiem a setkává se s bratrem, který je milencem ženy majitele nevěstince Lysiany (Jeanne Moreauová, narozena 1928)...

V podniku se hrává v kostky: kdo vyhraje, může si vybrat kteroukoli z dívek, kdo prohraje, musí se poddat majiteli. Stejně žádostivě jako bratr pozoruje Querella bohatý, homosexuálně orientovaný policista Mario (v podání Burkharda Driesta, který spolupracoval též na scénáři filmu). [1] Poručík Seblon (Franco Nero, narozen 1941) sleduje Querella oknem kajuty a nahrává si pro něj na magnetofon milostné vyznání. Querelle si nerozdělí kořist z opiového podloudnictví se svým komplicem Vicem, kterého ztvárňuje herec a hlavní producent snímku Querelle Dieter Schidor (narozen 1949, zemřel v roce 1987 na AIDS). Když se Vic vysmívá jeho lásce k bratrovi, Querelle ho zabije. Bojí se odhalení, jeho půvab k němu však přitahuje jak Maria a Seblona, tak také Lysianu. Rozehrává se drama manipulace, zrady a nenaplněné lásky, charakteristické pro celou Fassbinderovu filmovou tvorbu.

querelle2.jpg Když v jednom z dokumentů o natáčení snímku Querelle vidíme Fassbindera, jak coby režisér bytostně přitaká smyslu songu, který zpívá Lysiana na text Oscara Wildea „Each Man Kills the Thing He Loves“ – „Každý zabíjí to, co miluje, někteří zabíjejí chladným pohledem, někteří zabíjejí sladkým slovem, zbabělec zabíjí polibkem, odvážný zabíjí mečem“ - , nabízí se v této souvislosti úvaha, jak tento film, jehož pařížské premiéry v září 1982 se v pouhých sedmatřiceti letech zesnulý Fassbinder již nedožil, motivicky souzní už s jeho prvním celovečerním snímkem s příznačným titulem Láska je chladnější než smrt (1969). [2] Snímek Querelle je mimochodem dedikován El Hedi ben Salemovi, protagonistovi Fassbinderova opusu Strach jíst duše. Salem je další osobností, jež ukončila život v mladém věku: tento někdejší Fassbinderův milenec se v roce 1982 oběsil poté, co skončil ve francouzském vězení.

Reklamní slogany k filmu Querelle těžily z rozruchu, který vyvolala již Genetova otevřeně homosexuální předloha („Skandální film, odhalující všechna tabu!“). Přesto snímek nezaznamenal extrémní úspěch u kritiky ani u publika. Renomovaný francouzský filmař Marcel Carné vydal nicméně po MFF v Benátkách 1982 osobní prohlášení, ve kterém vyjadřuje rozčarování z toho, že on sám nedokázal přesvědčit své kolegy ve festivalové porotě, aby neignorovali zcela evidentní kvality Fassbinderova opusu Querelle. Na protest proti podcenění tohoto díla Carné dokonce rezignoval na svou funkci předsedy poroty.

Ačkoli Querelle nepatří k nejlepším Fassbinderovým filmům, lze ho nepochybně označit za neobyčejně svébytný a divácky náročný pokus o přetlumočení Genetova světa (se samotným Genetem Fassbinder scénář filmu ovšem nekonzultoval: vyjádřil se, že by ho to „jen mátlo“, a hodlal s autorem novely mluvit až po dokončení díla). Vzpomínám, jak v osmdesátých letech uváděla pařížská kina snímek Querelle přístupný již od dvanácti let, zatímco Friedkinova vražednická šaráda z prostředí homosexuální komunity Cruising tam byla přístupná teprve od osmnácti. Svědčí to zajisté také o tom, že pověst opusu Querelle jako napůl pornografického filmu je zcela nesmyslná: Fassbinder naopak pracuje v obrazu i zvuku s natolik subtilními náznaky, že jejich hlubší smysl nedovede vnímat leckterý dospělý, natožpak teprve dvanáctiletý divák. Z dnešního pohledu je filmem pro „náctileté“ Cruising, rozhodně jím však není Querelle, a to nikoli kvůli jeho předpokládané nemorálnosti, nýbrž z důvodu nároků na divákovu intelektuálně-citovou zralost. V ohnisku pozornosti se ocitají autentické mechanismy lidských pudů a vztahů. Homosexuální téma zde tedy Fassbinderovi (podobně jako i v několika dalších filmech) umožňuje reflexi všeobecně lidských vlastností.

Na otázku pařížského listu Liberation z 26. 2. 1982, že po filmu Pěstní právo svobody z roku 1975 jde zřejmě o Fassbinderův druhý snímek s homosexuálním motivem, režisér odpovídá: „Ne, homosexualita se objevuje ještě v mém filmu Německo na podzim. Avšak Querelle není vyprávění o homosexuálech. Především, v Genetově duchu, tu jde o problém totožnosti: člověk má potřebu vidět sebe samotného ještě podruhé v někom jiném, mimo sebe – potřebuje to k tomu, aby se stal úplnou bytostí. A kromě toho je ten film o tom, že kromě stavu svatosti existuje ještě druhá možnost, jak se stát dokonalým, a tou možností je dopouštět se na tomto světě dokonalého zla“.

Při koncipování jednotlivých filmových obrazů měl na Fassbindera největší vliv Goya. „Snažím se vybudovat tento film jako kresbu,“ uvádí režisér a dodává: „Celé to natočím v berlínském ateliéru, neboť Brest z Genetovy předlohy nikdy neexistoval. Musíme brát v úvahu, že Genet psal tu povídku ve vězení. Popisuje například věž, která pro něho představuje ztopořený pyj, a taková věž nikde v Brestu není. A tak v ateliéru postavíme hodně věží, které budou působit dojmem ztopořených pyjů“. Výtvarník filmu Rolf Zehetbauer, který je rovněž autorem dekorací ke Kabaretu Boba Fosseho, k Hadímu vejci Ingmara Bergmana i ke kongeniálnímu Fassbinderovu opusu Berlin Alexanderplatz, vytvořil pro Querelle v obrovském ateliéru vlastně jedinou stavbu, jejíž součástí je přístav, moře a kotvící loď, nábřeží s nevěstincem a čtvrť s arabskými zahradami, pevností a uličkami. Využit byl údajně také umělý svět falických symbolů, které si tu při natáčení kreslil Andy Warhol.

Z dnešního pohledu je až s podivem, kolik nonkonformních režisérů si netroufalo ještě na sklonku sedmdesátých let velmi skandálně vnímanou Genetovu novelu zfilmovat. Například Bernardo Bertolucci se tehdy vyjádřil, že kdyby měl točit Querelle, musil by tuto látku pojmout jakožto film o „poezii pohlavního údu“, a na něco takového bude prý publikum připravené nejdřív tak za deset let.

Nápad produkovat Genetovu povídku „Querelle z Brestu“ dostal Dieter Schidor prvně v roce 1977. Geneze snímku byla ovšem neobyčejně komplikovaná. Schidor hrál tenkrát v Peckinpahově filmu Železný kříž, a občas se při natáčení v Jugoslávii celé dny nudil, neboť záběrů s jeho hereckou účastí nebylo mnoho. Během čekání snil o tom, že bude produkovat Querelle. Od počátku toužil, aby ten film točil Fassbinder, ten ale prý v té době cítil vůči Schidorovi určitou averzi.

querelle3.jpg Nežli vůbec Genet začal vyjednávat o adaptaci své povídky, požadovalo jeho nakladatelství jméno režiséra, který by měl mezinárodní renomé. Poněvadž se Schidor doslechl, že si Genet váží Peckinpahových filmů, neodjel za Fassbinderem, nýbrž do San Francisca za Peckinpahem. Peckinpah, který údajně do té doby netušil nic podstatného ani o Genetovi, ani o Querelle, dal nicméně Schidorovi doporučující dopis. Po dalších dvou letech a mnoha cestách do Paříže podepsal konečně Genet se Schidorem smlouvu. Schidorovy naděje, že film namísto v Brestu natočí v New Orleansu, se však rychle rozplynuly poté, co mu hollywoodští mocipáni vynadali do bláznů a knihu označili za prasárnu.

Schidor tedy odjel do Mnichova za Fassbinderem, jenž souhlasil s režií projektu, posléze však v návalu jiné práce Schidorovi zničehonic napsal, že nebude mít čas dříve než v roce 1984. Schidor propadal zoufalství, hrozilo vypršení práv. Oslovil postupně Schlesingera, Polanského, Scorseseho a Bertolucciho. Výsledkem byla přátelská odmítnutí. Schidor se rozjel do Benátek, kde vynikající filmař Werner Schroeter právě inscenoval operu. Schroeter souhlasil s tím, že Querelle natočí podle scénáře, jehož první verzi napsal Burkhard Driest. Navzdory roku usilovné snahy nenalezl však Schidor lidi, kteří by byli ochotní snímek financovat: Schroeter totiž neměl renomé dostatečně komerčního filmaře. S vědomím veškeré brutální nespravedlnosti takového jednání vypověděl Schidor smlouvu, kterou se Schroeterem podepsal, odjel do Berlína za Fassbinderem a rychle se dohodl s ním.

Fassbinderovo jméno sice otevřelo mnohé doposud zavřené dveře, problémy s realizací nicméně pokračovaly. Vytipovaní herci projevovali obavy. Brad Davis měl z titulní úlohy strach, Franco Nero váhal. Jediná Jeanne Moreauová, která se s Genetem osobně znala z dřívějška a lákalo ji spolupracovat s Fassbinderem, okamžitě souhlasila. Mezitím Fassbinder přepsal Driestův scénář a ukázal Schidorovi prvních šedesát stránek. Schidor si s radostí uvědomil, že tohle bude přesně takový film, jaký si přeje točit – bez kompromisů, bez podbízení se trhu.

Fassbinderův štáb je jako vždycky perfektně sehraný. Franco Nero nevěřícně kroutí hlavou a konsternován konstatuje, že na rozdíl od italských ateliérů, kde se zhotoví sedm až osm záběrů denně, Fassbinder jich beze spěchu natočí čtyřicet, neboť práce je dokonale připravena. Celé natáčení trvá jen 23 dnů čistého času. Pracuje se čtrnáct až patnáct hodin denně. V jejich průběhu se Jeanne Moreauová do Fassbindera podle vlastních slov svým způsobem zamilovává. On je na oplátku nadšený tím, jak perfektně herečka rozumí jeho záměrům, aniž by uměla dobře německy. Když se spolu loučí, daruje jí dvě stě bílých růží.

Vladimír Hendrich
Mac.2007

[1]  Podle Borise Jachnina, autora znamenité monografie „R. W. Fassbinder“ (ČSFÚ, Praha 1987), strávil Driest v době studia práv tři a půl roku ve vězení za bankovní loupež. Posléze zpracoval své zážitky literárně a coby samouk se stal scenáristou a hercem. V průběhu natáčení snímku Querelle se pokusil prosadit své názory proti Fassbinderovi a ostře se střetli.

[2]  Kritik Peter Buchka ve svém filmovém eseji „Není dobré žít v těle člověka“, který před časem uvedl též druhý program České televize, mj. říká: „V souvislosti se zdánlivě zcela privátní oblastí sexuality se ve Fassbinderových snímcích zřetelně rýsují také základy společenských vztahů. Tady se totiž na té nejelementárnější úrovni ukazuje, jak lidské soužití opravdu funguje – totiž na principu ovládání druhých a podřizování se. Láska tak podle Fassbindera slouží jako nástroj ovládání druhých… A ten, kdo v tomto světě ještě bláhově věří v idealistickou lásku, ve Fassbinderových filmech prostě jen neodvratně směřuje k propastem zoufalství.“ 

 

Film Querelle uvedeme při zakončení brněnské i pražské části festivalu díky podpoře Goethe Institutu Praha:

Brno: 3.11. 20.30 – Art, velký sál
Praha: 11.11. – 20.30 – Světozor, velký sál

FaLang translation system by Faboba

Znělka 2007

Mezipatra 2007

  • Diváci: 9 000
  • Projekce: 95
  • Doprovodné akce: 16
  • Filmy: 61
  • Web: 26 500 návštěv
  • Ozvěny: Olomouc, Bratislava, Český Těšín

Ocenění 2007