Ředitel Mezipater: Na FAMU roste divná generace
Kamil Fila, kultura.aktualne.cz, 23. října 2009
Rozhovor - Festival Mezipatra letos slaví desetileté jubileum. Kulturní akce, která má kořeny v Brně, poskytuje prostor k sebevyjádření všemu, co je „teplé a divné" a přitom má aspoň základní uměleckou a společenskou hodnotu.
Program začíná dnes v brněnských kinech Art a Scala, kde potrvá až do 31. října, a od 2. listopadu se přesune na týden do pražských kin Lucerna a Světozor. O tom, jak se festival vyvíjí a co je jeho cílem, vedlo Aktuálně.cz rozhovor s Alešem Rumpelem.
Jak dlouho jsi ředitelem festivalu Mezipatra a jak ses k tomu dostal?
Ředitelem jsem od roku 2005, v roce 2004 jsem byl dramaturg. Začal jsem v roce 2002, kdy mě pozvala tehdejší ředitelka a tvoje a moje spolužačka z filmové vědy v Brně Hana Kulhánková do týmu.
Kolik času zabere šéfování takové akce, jako je filmový festival? Mění se to nějak s přibývajícími léty? Jak moc se rozrůstáte?"
Například letos dáváme 100 filmu, z nich část je na webovém speciálu www.ceskatelevize.cz/mezipatra a část v Galerii Václava Špály /kde se koná část retrospektivy Dereka Jarmana. Zabírá to celý rok, už teď děláme fundraising na další ročník. Protože jsme nízkorozpočtová akce, vše se musí důkladně připravovat dopředu. Peníze řeší hodně věcí. Jejich nedostatek pak vede k vynalézavosti.
Čili nejde říct, že se vám v posledních letech peníze shánějí lépe než dřív, přestože se zvyšuje tolerantnost společnosti k homosexualitě?
Určitě se nám peníze shánějí hůře, protože teď se všichni ohánějí krizí: je to určitě univerzální odpověď, kterou slýchají v kultuře všichni. Nicméně firmy téměř vždy používají formulku, že naše
akce nezapadá do jejich komunikační strategie. Jinými slovy jsme stále příliš kontroverzní na mainstream.
A to jste se ještě letos přejmenovali: nejste už jen gay a lesbický festival, ale přímo „queer" (divný). Mohl bys osvětlit, co se pod tím pojmem skrývá?
Gay a lesbický má nespornou výhodu, že je naprosto srozumitelný, ale chtěli jsme zahrnout víc identit, které nejsou heterosexuální. Festival neukazuje pouze filmy o gayích a lesbách a nechodí na něj jen gayové a lesby. Queer má v sobě jistý politický náboj, příslib narušování uvyklých fixních identit.
To je ten vyhrocenější způsob používání toho slova, zároveň se ale queer užívá jako jakési zastřešující slovo pro všechny neheterosexuální identity, přičemž jako queer se často označují i heterosexuálové, kteří se necítí dobře v klasicky definovaných rolích muž/žena, což je - myslím značná část našeho publika.
V programu uvádíme i filmy, které nejsou kódovány jako homosexuální, tedy nevytvářejí se v nich homosexuální vztahy a nejsou v nich explicitně označený homosexuální postavy, ale v příběhu, motivaci postav nebo estetice je něco, co se vymyká normě a nám to umožňuje film jako queer prezentovat. Této praxi se říká queer čtení.
Jaké filmy z letošního programu tedy nejvíc odpovídají tomuto pojetí queer identity nebo queer (podivnému a podvratnému) čtení zdánlivě "normálních věcí"?
Letos jsou v programu spíše filmy, které dávají hlas queer protagonistům a protagonistkám, kteří/ které normativitu odmítají. To je případ lidí z dokumentu Řád slov, což jsou radikální trans a intersex aktivisti a aktivistky, kteří kritizují naši obsesi rozdělovat lidi na muže a ženy. Odmítají například terminologii MTF nebo FTM (male to female - z muže na ženu a naopak) a užívají FTU, unknown - neznámé, nedefinovatelné.
Určitě typické postupy pro queer filmařinu najdeme u zmíněného Dereka Jarmana, kterému jsme připravili retrospektivu. Antirealističnost, propojování historických epoch, politizace zdánlivě soukromých otázek.
Ovšem musím zdůraznit, že v programu je i řada tradičních filmů, které mají klasickou naraci a estetiku, ale vyprávějí o gayích a lesbách.
Vidíš všechny filmy, které se u vás na festivalu hrají? Kolik lidí vlastně skládá program?
Vidím 90 procent programu, o ten se letos staralo včetně mě pět lidí.
Na který film nebo sekci jste letos nejpyšnější - kromě unikátní Jarmanovy retrospektivy, která v takovém rozsahu dosud v Česku neproběhla?
Hodně obtížné bylo získat nový film Joaa Pedra Rodrigueze Umřít jako muž, který měl premiéru v Cannes. Hodně se hraje, hned z Brna cestuje na Viennale, takže jsme museli komplikovaně řešit kopie. Film je o drag qeen, tedy revuální travesti umělkyni, kterou o mnoho let mladší přítel nutí k operativní změně pohlaví; tu ona odmítá, protože je katolička a nechce měnit něco, co Bůh stvořil.
Rodrigues je filmař pro cinefily, kteří mají rádi radikální užití hudby. Jeho první film O Fantasma je bez dialogů a soundtrack tvoří výkřiky a výdechy, Umřít jako muž je experimentální muzikál. Postavy bez motivace přecházejí do zpěvu, přičemž obraz zůstává většinu filmu asketický, ve formátu 1.33, a nikdy hlavní hrdinku nevidíme předvádět travesti číslo.
Onu askezi jen občas naruší opulentní výtvarný záběr jako střevíc v akváriu nebo auto zabalené do celofánu jako narozeninový dar. Nejcinefilštější záběr je ten poslední, ale ten nebudu prozrazovat.
Rodridues si vždycky vybírá postavy, které jsou vytlačovány na okraj gay komununity, sumbisivní promiskuitní "děvku" (O Fantasma), fag hag (Odete), nyní transku.
Krome Umřít jako muž máš ještě nějaký tvůj srdeční film z programu?
Fíkovníky od Johna Greysona, kterému jsme dělali retro v 2007. Je to atonální dokumentární opera, kde s drzostí sobě vlastní Greyoson pranýřuje nadnárodky, které vydělávají na AIDS (například farmaceutické firmy, Apple - kup si pink iPod, zachráníš Afriku), státy, které nic nedělají, a celebrity, které si dělají na AIDS jméno. Grayson má nejkrásnější kompozice a nejdivočejší metafory.
V programu uvádíte dokument Doba Harveyho Milka. V čem se liší od hraného Milka, kterého natočil Gus Van Sant? Dozvíme se tam něco nového, nebo naopak Van Sant vychází z tohoto dokumentu?
Hodně vychází z dokumentu. Ten je poskládaný z fantastických archivů, je v něm i hodně rozhovorů s Milkem. Je na něm zajímavé, že Milk je hlavním hrdinou posmrtně, což nepochybně Van Santovi usnadnilo práci na hraném filmu, protože své vyprávění postavil na tom, že Harvey Milk nahrává před smrtí nahrávku pro budoucí generace.
Letos dáváte znovu slavný film Oi!Warning o homosexualitě mezi skinheads. Je tento film pořád ještě šokující, když ho porovnáš s tím, co uvádíte nyní?
Oi! Warning jsme uvedli v roce 2003, kdy jsme měli poprvé odbornou porotu (předtím udělovali ceny jen diváci a divačky) - a vyhrál. Teď je spolu s ostatními výherci zdarma na streamingu na www.ceskatelevize.cz/mezipatra a myslím, že nezestárl. Bratři Redingovi, kteří ho režírovali, tady , mimochodem, budou letos v porotě.
Zaujal mě dokument Chlapský faktor, který řeší, jestli gay může být "chlap". Definice mužnosti je dnes obecně problém, v reakci na sílící ženskou emancipaci vznikají mužské časopisy typu Maxim, Men´s Health nebo Testosterone Nation.com, které se snaží o různě staromódní či alternativní návody na to, jak se nestat zženštilým. Je naopak v gay komunitě důležité řešit svou mužnost? Co k tomu říká ten film?
Ten film je o mužích, kteří jsou ve dvojím konfliktu, homosexualita je činí nekompatibilními s maskulinitou, která je definovaná jako heterosexuální, penetrativní a šovinistická. Zároveň ale nenacházejí možnost socializace v mainstreamových gay komunitách, kde naříklad kolektivní sport nehraje velkou roli. Ti muži nemají žádná vodítka, jak postavit svou identitu, protože mnoho z nich zvnitřňuje normy, které platí pro heteromuže a svět "zšenštilých buzen" odmítají.
Dokážeš odhalit procento homosexuálů, kteří se vymezují vůči zženštilým buznám?
Když projdu české gay weby, tak snad všichni včetně zženštilých buzen samotných. Česká společnost je posedlá normálností a normativita vládne i v gay a lesbických komunitách
Nemůžu pominout, že jste do projekcí zařadili komedii Bruno od Sachy Barona Cohena. Jak ty osobně bereš způsob, jakým Cohen přistupuje ke gay komunitě? Případně, jak moc je ten film urážlivý, pravdivý, nadsazený, nebo vůči komu zaměřený?
Bruno neexistuje, takhle vykroucené a sebestředné buzny ano, ale míra hyperbolizace je silná. Cohen geniálně ukazuje, že se společnost homosexuality děsí. Narozdíl od jiných vyobrazení "zženštilých buzen" v mainstreamových filmech Bruno není parodií homosexuality, ale zesměšnění homofobie, která se skrývá za předstíranou tolerancí.
Uspořádali jste také sekci Queer as FAMU. Je tematika queer pro současné české filmaře důležitá, nebo jste museli složitě hledat?
Každý rok složitě hledáme, ale letos k našemu velkému údivu vzniklo několik FAMU filmů, které jsou teplé - a to od dokumentů (Roma Boys) přes klasické vyprávěnky (Naděje s Jiřím Mádlem, Vilmou Cibulkovou a Miroslavem Etzlerem) po experimenty (Shledání). Myslím, že je to tím, že je teď na FAMU generace queer studentů a studentek.
Neodmyslitelnou součástí festivalu jsou přednášky. Upozornil bys speciálně na některou z nich, případně zúčastníš z vlastního zájmu?
Reflexe témat spojených s festivalem formou debat a přednášek je pro nás důležitá. Chtěl bych na všechno, snad se mi povede jít na Zapovězený příběh chtíče a slasti, který se věnuje asexualitě. Asexualita je z klinického pohledu nemoc, dysfunkce, ale asexuálové hovoří o asexuální orientaci. Osobně o této problematice nic nevím, proto se 28. 10. pokusím jít na přednášku Lukáše Sedláčka.
Jinak musím zajít na Visualising queerness od Jack Judith Halberstam, jejíž knížka Female Masculinity je biblí gender a queer studies. Jack Judith Halberstam je ohromně vlivná filozofka genderu a považuji za velkou čest, že přijala místo v hlavní porotě. Ve své přednášce se zaměří na "úchylná", nenormativní těla (například svalnaté ženy vypadající jako muži) - jak byla v minulosti zobrazována a jak s nimi pracují současní vizuální umělci a umělkyně.