Queer filmový festival Mezipatra [ARCHIV WEBU 2000–2012] - Být divní jako Derek Jarman

logo Mezipater

CO JE QUEER?

Queer osvobozuje od tradič- ního vnímání sexuálních a genderových identit založe- ných na neměnných katego- riích muž / žena, hetero-sexuální / homosexuální.

Být divní jako Derek Jarman

a2-091111-divn jako derek_s1Letošní jubilejní 10. ročník brněnského a pražského filmového festivalu Mezipatra doplnily přednášky, večírky, diskusní pořady a výstavy. Jedna z nich (v Galerii Václava Špály v Praze) byla věnovaná dílu Dereka Jarmana, který měl na přehlídce retrospektivu.

Český gay a lesbický filmový festival byl založen v roce 2000 pod názvem Duha nad Brnem. Název nynější, Mezipatra - queer filmový festival, značí symbolický meziprostor setkávání, přičemž slovo queer odkazuje k osvobození od tradičního vnímání sexuálních a genderových identit. Pro oslavu deseti let akce organizátoři zvolili retrospektivu Dereka Jarmana. Ten mezi prvními ve filmu pozitivně zobrazil gay sexualitu (v kostýmním dramatu Sebastiane z roku 1976) a byl to mimořádně činorodý gay aktivista. V osmdesátých letech v Británii jako jeden z mála známých gayů o své orientaci mluvil otevřeně.

První punkový film

a2-091111-divn jako derek_s2Galerie Václava Špály Dereku Jarmanovi (1942 - 1994) a jeho ozvukům v našem současném umění uspořádala expozici The Other Kind of Blue. Derek Jarman and Comp (28. 10. - 8. 11. 2009). Vidět Jarmanovy filmy ve výstavních prostorách na Národní třídě byl jedinečný zážitek, zejména v případě snímku Blue (1993), tvořeném pouze projekcí modré barvy, doplněné zvukem (jenž byl pouštěn do sluchátek). Horní prostor galerie, otevřený do ulice, byl tentokrát zatemněn, k intimnímu sledování vyzývaly dva velké červené polštáře.

Jarman se objevil na umělecké scéně v sedmdesátých letech jako příslušník hnutí britských nezávislých filmařů. Začínal deníkovými 8mm filmy a stále víc podléhal kouzlu žánrového mísení - používal formáty Super-8, 16mm i digitální médium - , zároveň byl malíř, spisovatel a scénograf. K malířství se vracel v pozdějších letech svého života, kdy ho vyčerpával boj s virem HIV a kdy postupně ztrácel zrak. Jeho film Jubilee z roku 1977, apokalyptickou vizi, v níž je královna Alžběta I. přenesena do zpustlého nočního Londýna 20. století, nazval filmový historik A. L. Rees prvním britským punkovým filmem. Zvukové stopy Jarmanových filmů jsou často zcela nezávislé. Nejvýraznější jsou však divadelní rysy jeho děl: precizně naaranžované kostýmní scény, symbolické obrazy i literární inspirace (shakespearovský The Tempest z roku 1979 je proslulý scénami nahoty; The Anglic Conversation, 1985, který bylo také možné zhlédnout ve Špálovce, zachycuje obrazy nahých mužů v zamlžené krajině doprovázené recitací Shakespearových sonetů).

Česká selekce

Kurátorka výstavy Zuzana Štefková vybrala trojici současných českých a slovenských umělců, kteří vytvořili poctu Jarmanovi, reagujíce prý na " Jarmanovu teatrální senzualitu, formální experimentátorství i jeho otevřenou politizaci vlastní homosexuality". Volba umělců není překvapivá, všichni tři - Tamara Moyzes, Darina Alster i Radim Labuda - se queer tematikou zabývají dlouhodobě.

Sérií fotografií Česká selekce reaguje slovenská autorka Tamara Moyzes na nárůst rasismu a xenofobie. Využívá estetiky reklamy, kterou považuje za charakteristickou pro politické umění: snaží se oslovit většinovou společnost, pro niž je to jazyk lehce čitelný. Za součást díla považuje i reakce v bulvárních časopisech: " To je pro mě skutečný veřejný prostor," prohlásila v rozhovoru pro Romea. cz (31. 10. 2009). Mediálně známé osobnosti z různých menšin žijící v Česku vyfotografovala s uměle vytvořenými jizvami. Fotografie doplňují zprávy o rasově motivovaných útocích z poslední doby, které vedly ke skutečným zraněním.

Tamara Moyzes spolupracovala i na dalším z vystavených děl, performanci Bianca Braselli a Benedictus XVI., která podle ní aktualizuje Jarmanův boj za práva sexuálních menšin. Performanci, z níž je vystavená videodokumentace, fyzicky provedla Darina Alster s Helenou Račkovou: společně stvořily dvouhlavou ženskou bytost Bianku (inspirovanou povídkou Jana Weisse Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami), přebývající v jedněch šatech, která se vypravila na mši celebrovanou papežem do brněnských Tuřan, a kterou před přijímáním vyvedla papežská ochranka. Podle autorek performance " nastavila zrcadlo pokryteckému přístupu katolické církve, která odmítá věřící gaye a lesby". Otázkou je, zdali autorky zjistily něco, co předtím nevěděly, a jak je taková pobídka k reformě církve účinná.

Druhý příspěvek Dariny Alster se nacházel v suterénu: Videoautomat je interaktivní instalace, vyzývající prý ke hře s vlastní identitou. Návštěvníci mohou v prostoru zabíraném kamerou, obsahujícím figuríny, deštníky, klobouky a jiné propriety, natočit své video; nahrané minutové sekvence se následně promítají za sebou. Ve většině videí (trochu nešťastně běží celý cyklus vždy znovu od začátku) však návštěvníci většinou bezradně stojí před kamerou, případně se vlní do rytmu hudby z Jarmanových videoklipů (pro hudební skupiny The Smiths, The Mighty Lemon Drops, Pet Shop Boys či pro Patti Smith), promítaných ve vedlejší místnosti.

Třetí z přizvaných autorů, Radim Labuda, vystavil své starší video Black Angel (2005), které tvoří zpomalený záběr kamery sledující mladého muže s harmonikou. V prázdné hale se nejprve objeví nenápadný rozfázovaný stín člověka, obraz začíná pulsovat, postava se zpřesňuje a vynoří se zmnožený harmonikář. Minimalistický zvuk, v němž zazní vzdálené znění zvonů a zvuk harmoniky, ještě víc zdůrazňuje prázdnotu prostoru. Harmonikář se vznáší, obraz však, stejně jako zvuk, občas zadrhává a posléze se opět stává potulným stínem.

Queer jako móda?

V přízemí galerie se promítal Jarmanův film Glitterbug (1994), koláž vytvořená z mnoha hodin černobílých i barevných filmových nahrávek: momentek s Jarmanovými přáteli, záběrů z cest, z umělcovy pracovny či sekvencí z natáčení filmů. Zrychlované a zpomalované filmové okamžiky - zvukovou stopu vytvořil Brian Eno - působí velice křehce. Premiéry filmu se Jarman nedožil, zemřel v důsledku onemocnění AIDS.

Zatím poslední z dokumentů, který byl o Jarmanovi natočen (nazvaný jednoduše Derek), vytvořil Isaac Julien, sám intermediální umělec, filmař a tvůrce instalací, kterého s Jarmanem spojuje zpracovávaná tematika gay identity. Začíná uhrančivými záběry chatky, kterou si Jarman postavil ve stínu elektrárny Dungeness. Jak říká ve filmu Jarmanova spolupracovnice Tilda Swintonová, z jejíž elegie Dopis andělovi dokument vychází, byla pro něj nemoc v určitém smyslu požehnáním, geniálně využitým coby podnět k tvůrčímu experimentování. Ve filmu Blue se kromě pulsující modré barvy neobjeví žádný obraz, využití zvuku - Jarmanových komentářů, hudby a nahrávek prostředí - je ovšem mistrovské a zprostředkuje prostor Jarmanova světa z posledních let jeho života velmi sugestivně. Zvuk (autorem je Simon Fisher Turner), využívající také hudby skupiny Coil, je ve spojení s modří projekce hypnotizující. Jarman popisuje pocity zakoušené při postupné ztrátě zraku. Šeptá jména přátel, kteří kdysi vyplňovali jeho pokoj, snaží se zprostředkovat atmosféru prosvětlené místnosti. Evokaci prostředí nemocniční čekárny vystřídá veselá hudba, nahraný zvuk pračky či šumění mořských vln.

Dokument zachycuje Jarmana od počátků jeho umělecké tvorby až po období, kdy se musel vyrovnávat se svou nemocí, ale také s nemocí celé jedné generace, a kdy tuto zkušenost přetvářel v umělecké poselství. Jeho dílo je velmi osobní, a proto politické. Věřil, že dílo činí politickým forma, jíž je vytvořeno. Jarmanova veřejná osobnost je stejně zásadní jako jeho dílo. V dokumentu se zdůrazňuje, že se proměnil v jakýsi model nezávislého umělce. A že ještě důležitější než jeho role umělecká či společenská byla ta duchovní. Tři současní umělci reagují každý na jiné aspekty jeho tvorby: Darina Alster rozvíjí performanční rovinu v jednoduchém interaktivním prostředí, určeném pro exhibice lačné návštěvníky, Tamara Moyzes odkazuje na aktivistickou polohu svým (možná trochu příliš) reklamním aktivismem, Radim Labuda snad na duchovní aspekt a experimenty s formou. Výběr těchto umělců a děl působí, jako by byl sázkou na jistotu. Že vytvoří něco, o čem lze říci, že je to queer, co však nebude nepřijatelné pro širokou kulturní veřejnost.

Slovo queer původně znamenalo něco divného či nezvyklého, nezařaditelného, až později se změnilo v označení pro lidi s " nenormativní" sexualitou. Při odchodu z vernisáže plné celebrit jsem narazila na jednu studentku FAMU, jejíž těhotenství je již velmi zjevné: když jsem se jí zeptala, jestli už zná pohlaví svého dítěte, odvětila, " kdo ví, třeba to bude hermafrodit". Pokud je něco dobrého na tom, že se být queer stává módou, pak možná to, že se (někteří) matky a otcové již neděsí dětí ambivalentního pohlaví.

Anotace:


Letošní jubilejní 10. ročník brněnského a pražského filmového festivalu Mezipatra doplnily přednášky, večírky, diskusní pořady a výstavy. Jedna z nich (v Galerii Václava Špály v Praze) byla věnovaná dílu Dereka Jarmana, který měl na přehlídce retrospektivu.


Text:


Letošní jubilejní 10. ročník brněnského a pražského filmového festivalu Mezipatra doplnily přednášky, večírky, diskusní pořady a výstavy. Jedna z nich (v Galerii Václava Špály v Praze) byla věnovaná dílu Dereka Jarmana, který měl na přehlídce retrospektivu.


Český gay a lesbický filmový festival byl založen v roce 2000 pod názvem Duha nad Brnem. Název nynější, Mezipatra - queer filmový festival, značí symbolický meziprostor setkávání, přičemž slovo queer odkazuje k osvobození od tradičního vnímání sexuálních a genderových identit. Pro oslavu deseti let akce organizátoři zvolili retrospektivu Dereka Jarmana. Ten mezi prvními ve filmu pozitivně zobrazil gay sexualitu (v kostýmním dramatu Sebastiane z roku 1976) a byl to mimořádně činorodý gay aktivista. V osmdesátých letech v Británii jako jeden z mála známých gayů o své orientaci mluvil otevřeně.


První punkový film


Galerie Václava Špály Dereku Jarmanovi (1942 - 1994) a jeho ozvukům v našem současném umění uspořádala expozici The Other Kind of Blue. Derek Jarman and Comp (28. 10. - 8. 11. 2009). Vidět Jarmanovy filmy ve výstavních prostorách na Národní třídě byl jedinečný zážitek, zejména v případě snímku Blue (1993), tvořeném pouze projekcí modré barvy, doplněné zvukem (jenž byl pouštěn do sluchátek). Horní prostor galerie, otevřený do ulice, byl tentokrát zatemněn, k intimnímu sledování vyzývaly dva velké červené polštáře.

Jarman se objevil na umělecké scéně v sedmdesátých letech jako příslušník hnutí britských nezávislých filmařů. Začínal deníkovými 8mm filmy a stále víc podléhal kouzlu žánrového mísení - používal formáty Super-8, 16mm i digitální médium - , zároveň byl malíř, spisovatel a scénograf. K malířství se vracel v pozdějších letech svého života, kdy ho vyčerpával boj s virem HIV a kdy postupně ztrácel zrak. Jeho film Jubilee z roku 1977, apokalyptickou vizi, v níž je královna Alžběta I. přenesena do zpustlého nočního Londýna 20. století, nazval filmový historik A. L. Rees prvním britským punkovým filmem. Zvukové stopy Jarmanových filmů jsou často zcela nezávislé. Nejvýraznější jsou však divadelní rysy jeho děl: precizně naaranžované kostýmní scény, symbolické obrazy i literární inspirace (shakespearovský The Tempest z roku 1979 je proslulý scénami nahoty; The Anglic Conversation, 1985, který bylo také možné zhlédnout ve Špálovce, zachycuje obrazy nahých mužů v zamlžené krajině doprovázené recitací Shakespearových sonetů).


Česká selekce


Kurátorka výstavy Zuzana Štefková vybrala trojici současných českých a slovenských umělců, kteří vytvořili poctu Jarmanovi, reagujíce prý na " Jarmanovu teatrální senzualitu, formální experimentátorství i jeho otevřenou politizaci vlastní homosexuality". Volba umělců není překvapivá, všichni tři - Tamara Moyzes, Darina Alster i Radim Labuda - se queer tematikou zabývají dlouhodobě.

Sérií fotografií Česká selekce reaguje slovenská autorka Tamara Moyzes na nárůst rasismu a xenofobie. Využívá estetiky reklamy, kterou považuje za charakteristickou pro politické umění: snaží se oslovit většinovou společnost, pro niž je to jazyk lehce čitelný. Za součást díla považuje i reakce v bulvárních časopisech: " To je pro mě skutečný veřejný prostor," prohlásila v rozhovoru pro Romea. cz (31. 10. 2009). Mediálně známé osobnosti z různých menšin žijící v Česku vyfotografovala s uměle vytvořenými jizvami. Fotografie doplňují zprávy o rasově motivovaných útocích z poslední doby, které vedly ke skutečným zraněním.

Tamara Moyzes spolupracovala i na dalším z vystavených děl, performanci Bianca Braselli a Benedictus XVI., která podle ní aktualizuje Jarmanův boj za práva sexuálních menšin. Performanci, z níž je vystavená videodokumentace, fyzicky provedla Darina Alster s Helenou Račkovou: společně stvořily dvouhlavou ženskou bytost Bianku (inspirovanou povídkou Jana Weisse Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami), přebývající v jedněch šatech, která se vypravila na mši celebrovanou papežem do brněnských Tuřan, a kterou před přijímáním vyvedla papežská ochranka. Podle autorek performance " nastavila zrcadlo pokryteckému přístupu katolické církve, která odmítá věřící gaye a lesby". Otázkou je, zdali autorky zjistily něco, co předtím nevěděly, a jak je taková pobídka k reformě církve účinná.

Druhý příspěvek Dariny Alster se nacházel v suterénu: Videoautomat je interaktivní instalace, vyzývající prý ke hře s vlastní identitou. Návštěvníci mohou v prostoru zabíraném kamerou, obsahujícím figuríny, deštníky, klobouky a jiné propriety, natočit své video; nahrané minutové sekvence se následně promítají za sebou. Ve většině videí (trochu nešťastně běží celý cyklus vždy znovu od začátku) však návštěvníci většinou bezradně stojí před kamerou, případně se vlní do rytmu hudby z Jarmanových videoklipů (pro hudební skupiny The Smiths, The Mighty Lemon Drops, Pet Shop Boys či pro Patti Smith), promítaných ve vedlejší místnosti.

Třetí z přizvaných autorů, Radim Labuda, vystavil své starší video Black Angel (2005), které tvoří zpomalený záběr kamery sledující mladého muže s harmonikou. V prázdné hale se nejprve objeví nenápadný rozfázovaný stín člověka, obraz začíná pulsovat, postava se zpřesňuje a vynoří se zmnožený harmonikář. Minimalistický zvuk, v němž zazní vzdálené znění zvonů a zvuk harmoniky, ještě víc zdůrazňuje prázdnotu prostoru. Harmonikář se vznáší, obraz však, stejně jako zvuk, občas zadrhává a posléze se opět stává potulným stínem.


Queer jako móda?


V přízemí galerie se promítal Jarmanův film Glitterbug (1994), koláž vytvořená z mnoha hodin černobílých i barevných filmových nahrávek: momentek s Jarmanovými přáteli, záběrů z cest, z umělcovy pracovny či sekvencí z natáčení filmů. Zrychlované a zpomalované filmové okamžiky - zvukovou stopu vytvořil Brian Eno - působí velice křehce. Premiéry filmu se Jarman nedožil, zemřel v důsledku onemocnění AIDS.

Zatím poslední z dokumentů, který byl o Jarmanovi natočen (nazvaný jednoduše Derek), vytvořil Isaac Julien, sám intermediální umělec, filmař a tvůrce instalací, kterého s Jarmanem spojuje zpracovávaná tematika gay identity. Začíná uhrančivými záběry chatky, kterou si Jarman postavil ve stínu elektrárny Dungeness. Jak říká ve filmu Jarmanova spolupracovnice Tilda Swintonová, z jejíž elegie Dopis andělovi dokument vychází, byla pro něj nemoc v určitém smyslu požehnáním, geniálně využitým coby podnět k tvůrčímu experimentování. Ve filmu Blue se kromě pulsující modré barvy neobjeví žádný obraz, využití zvuku - Jarmanových komentářů, hudby a nahrávek prostředí - je ovšem mistrovské a zprostředkuje prostor Jarmanova světa z posledních let jeho života velmi sugestivně. Zvuk (autorem je Simon Fisher Turner), využívající také hudby skupiny Coil, je ve spojení s modří projekce hypnotizující. Jarman popisuje pocity zakoušené při postupné ztrátě zraku. Šeptá jména přátel, kteří kdysi vyplňovali jeho pokoj, snaží se zprostředkovat atmosféru prosvětlené místnosti. Evokaci prostředí nemocniční čekárny vystřídá veselá hudba, nahraný zvuk pračky či šumění mořských vln.

Dokument zachycuje Jarmana od počátků jeho umělecké tvorby až po období, kdy se musel vyrovnávat se svou nemocí, ale také s nemocí celé jedné generace, a kdy tuto zkušenost přetvářel v umělecké poselství. Jeho dílo je velmi osobní, a proto politické. Věřil, že dílo činí politickým forma, jíž je vytvořeno. Jarmanova veřejná osobnost je stejně zásadní jako jeho dílo. V dokumentu se zdůrazňuje, že se proměnil v jakýsi model nezávislého umělce. A že ještě důležitější než jeho role umělecká či společenská byla ta duchovní. Tři současní umělci reagují každý na jiné aspekty jeho tvorby: Darina Alster rozvíjí performanční rovinu v jednoduchém interaktivním prostředí, určeném pro exhibice lačné návštěvníky, Tamara Moyzes odkazuje na aktivistickou polohu svým (možná trochu příliš) reklamním aktivismem, Radim Labuda snad na duchovní aspekt a experimenty s formou. Výběr těchto umělců a děl působí, jako by byl sázkou na jistotu. Že vytvoří něco, o čem lze říci, že je to queer, co však nebude nepřijatelné pro širokou kulturní veřejnost.

Slovo queer původně znamenalo něco divného či nezvyklého, nezařaditelného, až později se změnilo v označení pro lidi s " nenormativní" sexualitou. Při odchodu z vernisáže plné celebrit jsem narazila na jednu studentku FAMU, jejíž těhotenství je již velmi zjevné: když jsem se jí zeptala, jestli už zná pohlaví svého dítěte, odvětila, " kdo ví, třeba to bude hermafrodit". Pokud je něco dobrého na tom, že se být queer stává módou, pak možná to, že se (někteří) matky a otcové již neděsí dětí ambivalentního pohlaví.


Lenka Dolanová

 

FaLang translation system by Faboba

Legenda

 

lesbické filmy

 

gay filmy

 

smíšené / jiné filmy

 

doprovodné akce

Znělka 2011

Mezipatra 2012

  • Praha: 8.-14. 11. 2012
    kina Lucerna // Světozor
  • Brno: 16.-22. 11. 2012
    kina Art // KRYT(ISŠA) // Multikulturni centrum STADEC

Ocenění 2011