Tereza Hendlová, manažerka festivalu Mezipatra: Nechceme fungovat ve vakuu
EXKLUZIVNĚ s Terezou Hendlovou, PR manažerkou Queer filmového festivalu Mezipatra, nejen o festivalu, který přináší řadu novinek, ale také o vysokém a nízkém umění, nekonvečních osobnostech, současných možnostech adopce pro gay a lesbické páry a pochopitelně o celkově rozmanitém a nabitém programu. Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v neděli.
Probíhá zahájení již 11. ročníku festivalu Mezipatra, který se uskuteční od 4. do 9. listopadu v Brně a od 11. do 16. listopadu v Praze, čím se liší od předchozích ročníků? A nabízí nějaké novinky?
Letošní 11. ročník přichází s tématem Vysoké umění, budeme si pohrávat s tím, co je považováno za vysoké a nízké umění. Festival se bude točit hlavně kolem osobností nekonvenčních umělců a umělkyň, kteří tvořili mimo hlavní proudy a posouvali hranice umění – jako např. legenda beatnické generace Allen Ginsberg, průkopník graffiti Keith Harring, choreograf Matthew Bourne nebo pionýrka lesbického videoartu Barbara Hammer.
Každý rok se snažíme překlenout nedostatečnost české legislativy, která neumožňuje lesbickým a gay párům adoptovat děti, a nabízíme možnost adopce festivalových filmů. Letošní novinkou je možnost adopce i pro firmy.
Které úspěchy v souvislosti s festivalem považujete za nejvydařenější?
Přinášíme českému publiku progresivní filmy. Mnohé z nich byly prezentované na renomovaných mezinárodních festivalech jako festival v Benátkách, Berlinale nebo Sundance. Jsme největší středoevropský festival, který se specializuje na filmy s lesbickou, gay, bisexuální a transgender tematikou a naše publikum pořád roste – za 10 let existence jsme měli 75 000 diváků a divaček a za úspěch považujeme to, že zajímavý program přitahuje diváky a divačky bez rozdílu citové orientace.
Zdroj: archiv Mezipatra
Diskuze tradiční série přednášek Queer café otevře zajímavé debaty o queer umění. Chystáte se Vy osobně některé zúčastnit?
Já bych se nejradši zúčastnila všech! Jenomže vždycky narazím na fakt, že na Mezipatrech pořád hlavně pracuji. Určitě se ovšem chci zúčastnit debaty s festivalovým týmem, protože mě hrozně zajímá feedback od našeho publika. Ráda bych slyšela, jak se lidem festival líbí a co by na něm chtěli třeba změnit. Nechceme fungovat ve vakuu, neděláme festival pro sebe, ale pro spoustu lidí kolem nás a mělo by to na něm být vidět. I proto jsme letos zvali naše divačky a diváky na natáčení znělky, proto už nejsme gay lesbický festival, ale queerový, protože tenhle termín zahrne mnohem širší skupinu lidí, včetně všech, kdo se považují za heterosexuální, ale jsou přitom genderově nekonformní.
Takže zvu všechny na debatu s týmem – v Brně 9. 11. v 16:30 v kině ART a v Praze 16. 11. v 18.00 v předsálí kina Světozor.
Jaké filmy z letošního programu byste doporučila a proč? Budou letošní filmové sekce vyvážené počtem snímků, nebo některá kategorie filmové tvorby převáží nad ostatními?
Všechny filmy jsme pečlivě vybírali – záleží jen na preferencích publika. Naše filmy jsou rozmanité jako naše publikum. Kdo miluje beatníky, musí vidět Kvílení, kdo chce zajít na dobrou romantickou komedii, ať jde na film Lhář má čtyři tváře. Já určitě půjdu na snímky Le Tigre na turné a Okamžiky vzpoury o progresivních kapelách, které pracují s narušováním hranic genderů a sexuálních identit, i šovinismu na samotné alternativní rockové scéně. Koho zajímá, jak by vypadal queer remake klasiky, doporučuji snímek The Car Man (Muž od aut, nic menšího než předělávka Carmen), a kdo chce klasické žánry vybalancovat něčím peprným, ať sleduje sekci Půlnoční pop-punk.
Je ve světě zájem o tento festival mezi filmovými tvůrci? Filmy vybírá porota během celého roku, nebo až v období před festivalem?
Výběr filmů je náročná práce, náš tým se snaží navštěvovat další mezinárodní filmové festivaly a sledovat, jaké nabízejí aktuální snímky, takže je to určitě celoroční práce. Tím, jak se festival rozrůstá a komunikuje s okolním světem, vzbuzuje hodně pozornosti mezi tvůrci, na festivalu jsme měli hvězdy na poli queer kinematografie, třeba Ulrike Ottinger, Rosu von Praunheim nebo Moniku Treut. Mnozí mají navíc Mezipatra velmi rádi – jako např. João Pedro Rodrigues, jehož filmy soutěží na předních světových festivalech, nebo John Cameron Mitchell, který na Mezipatrech představil Shortbus i Hedwig and the Angry Inch.
Změnil se za celou dobu trvání festivalu rovněž vkus diváků? A pokud ano, jak se to projevuje rok od roku? Kolik diváků navštívilo minulý ročník?
Minulý rok přišlo na festival rekordních 12 500 diváků a divaček. Jak se mění jejich vkus, není úplně snadné říct. Doufáme, že spolu s tím, jak se rozšiřuje nabídka filmů s queer tematikou a možnosti výběru, se vkus tříbí. Na druhou stranu se nebojíme ani ryze žánrových filmů, protože jsou často velmi zábavné a odlehčují nabídku uměleckých snímků. I tady razíme podporu rozmanitosti.