Zdeněk Vacek navrhuje krásně podivné šperky
Kateřina Farná (Právo), Novinky.cz, 12. prosince 2008 3:00
Prsteny, náušnice, náramky a brože osmadvacetiletého Zdeňka Vacka jsou krásně podivné a nepřehlédnutelné. Vypadají jako paraziti ze sci-fi filmů, průmyslové součástky nebo křehké květiny či orosená stébla trávy.
Talentovanému šperkaři se daří sbírat ocenění i pronikat za české hranice. Pro renomovaný Czech Grand Design, festivaly Mezipatra a Fresh Film Fest dokonce navrhl ceny pro vítěze. Připravuje se na předvánoční trh Supermarket ’08 Designfest, který začíná v pátek, a v hlavě spřádá šperkařskou revoluci.
Řekne-li se šperk, jaké se vám s ním pojí představy?
Něco přehnaně zdobného, což se ale netýká mé tvorby. U mých šperků je to něco divného, černého, tvrdého, obrněného…
Harmonizujete technicistní prvky s fluidní jemností stejně jako tajemství s vášní. S jakou filozofií k navrhování šperků přistupujete?
To vždycky záleží na pocitu, který mám ze zákazníka, a na náladě, v jaké se on i já zrovna nacházíme. I proto jsou moje šperky tak různorodé – jednou se mi líbí kytky na louce, druhý den si pustím Vetřelce. Když mám náladu blbou, raději nic nedělám, aby to nedopadlo špatně.
Foto: archiv Zdeňka Vacka.
Jak vnímáte symbiózu nositele a šperku?
Stejně jako v přírodě i tady přece platí, že pokud mezi nimi nedojde k souladu, nemůže jejich „vztah“ fungovat. Nejdůležitější je, aby se dal šperk nosit a podtrhl osobnost. Pokud dělám někomu šperk přímo na tělo, snažím se jej sladit s nějakým jeho rysem.
Náušnice z kolekce Nympha (patinované stříbro a silon, 2005).
Foto: archiv Zdeňka Vacka.
Takže když má holka hnědý oči a vlasy, udělám černé náušnice s hnědým vnitřkem, nebo když má někdo vystouplé lícní kosti, vypíchnu je a navrhnu něco ostrého, co bude za nimi viset. Baví mě, když si člověk šperků všimne až na druhý pohled.
Lidé mají při výběru zdobných doplňků spoustu stereotypů. Kde dělají chybu?
Chtějí často něco specifického, přitom si vybírají přehnané a složité věci. Je to také o klientele, v Česku jedou ještě lidi v tom, že šperk musí být zlatý, třpytivý a narvaný diamanty. Na druhou stranu je obtížné navrhovat jednoduché a vtipné šperky, které by v sobě měly myšlenku.
Brož z kolekce Orchis (zlato a silon, 2008).
Foto: archiv Zdeňka Vacka.
Stejné je to s oblečením. Když jsem byl v Barceloně, úplně jsem se styděl, co jsem měl na sobě, jakou jsem měl kékru a šperky… Všichni tam byli hustý, všichni byli originál. Ne že by měli výstřední hadry, měli zkrátka originální kousky na míru.
Dokázal byste charakterizovat současnou scénu moderního českého šperku? Existuje vůbec?
Existuje, ale i tady platí, že kdo dělá něco dobrýho, dlouho v Česku nezůstane. Je tady hodně lidí, jejichž práce je zajímavá, ale není snadné prosadit se. Polovina úspěchu totiž záleží na prezentaci, a proto je nutné do mladých umělců už na škole hustit, aby se dokázali prodat. I já se to pořád učím.
Náramek z kolekce Fatal Error (2006).
Foto: archiv Zdeňka Vacka.
Navíc není snadné vydat se vlastní cestou, všechno už tu jednou bylo, všichni vaří ze stejných ingrediencí. Mám spoustu kamarádů, kteří se mnou dělali zlatničinu ve škole. Hodně z nich to ale nakonec nedělá, protože musí vydělávat prachy na složenky. Je jednodušší opravovat zlatý šmuky, než si protlačit svou cestu.
Při výrobě šperků kombinujete kov s látkou nebo silonem. Jaké materiály používáte nejraději? A jaké jsou materiály budoucnosti?
Momentálně rád kombinuju kov se saténem, ale každou chvíli se to mění, i ten mě už přechází. Teď bych chtěl dělat věci s hedvábím, třeba použít kokony přímo s larvami bource. Líbí se mi, když se šperky hejbají. Chci se dopracovat k tomu, aby šperk sám o sobě reagoval na okolní vlivy.
Náušnice z kolekce Nympha (patinované stříbro a silon, 2005).
Foto: archiv Zdeňka Vacka.
Nedávno jsem objevil knížku o neuvěřitelných materiálech. Našel jsem v ní kov, který se pomocí elektřiny smršťuje, nebo plasty, které se pomocí tepla různě zbarvují. Ale zatím nemám dost peněz, abych si s tím mohl hrát. Dělají se samozřejmě i hrací nebo blikací šperky, ale to je všechno málo. Chci, aby šperk žil…
Brož z kolekce Orchis (zlato a syntetický polymer, 2008).
Foto: archiv Zdeňka Vacka.
ZDENĚK VACEK
Zdeněk Vacek vystudoval obor zlatník a klenotník, do povědomí odborné i laické veřejnosti se zapsal kolekcemi šperků Nympha a náramků z nerezové oceli Fatal Error. Jeho šperky byly k vidění ve filmu Červená Karkulka režisérky Ireny Pavláskové, je také autorem magnetických broží Kubist. Pravidelně vystavuje na Designbloku a od roku 2006 i na přehlídce Design Match. Kromě šperků navrhuje sošky pro vítěze mezinárodních filmových festivalů Fresh Film Fest a Mezipatra, cenu v podobě květinové brože vytvořil pro první ročník výročních designérských cen Czech Grand Design. V roce 2005 se stal na Designbloku Objevem roku a v roce 2008 získal cenu Artzept.
Kateřina Farná, Právo
FOTO: Petr Hloušek, Právo