Ostřejší filmy na festivalu, který vás zahřeje už po osmé
metropolislive.cz, 25.10.2007:
V Brně proběhnou Mezipatra , český gay a lesbický filmový festival, od 26. října do 3. listopadu v kině Art a v Sále Břetislava Bakaly. V Praze pak od 5. do 11. listopadu v kinech Světozor a Oko.
Mezipatra jsou tu už po osmé. Na počátku byla vnímána jako subkulturní akce, věnující se „provokativní“ tematice. Nyní jsou Mezipatra dobrou a důležitou součástí hlavního festivalového proudu. Jak jste to, herdek, udělali?
To vypadá, že jsme si ten rozhovor draze zaplatili:-)
Mezipatra jsou svým způsobem výrazem silné sebereflexivity gay a lesbické komunity. Myslíš, že se vám ke kýžené sebereflexi podařilo pošťouchnout i lidi zvenku?
Snad ano! Strašně mě těší, že Mezipatra i po těch letech zajímají „heteráky“, kteří na filmy chodí rovným dílem jako „neheteráci“. Občas se ozývají hlasy, proč nedáváme víc komedií nebo „krásných“ filmů jako Láska je láska, ale myslím, že právě různorodost tvůrčích přístupů a témat, které se v mezipaterních filmech objevují, představují pro diváky a divačky přidanou hodnotu. Nikdy jsme nechtěli, aby Mezipatra byla jakýmsi ghettem, kde se homosexuálové budou utvrzovat ve své identitě, tématem festivalu není jen homosexualita, nebo spíš „neheterosexualita“, ale vztah jednotlivce a společnosti, propojenost mezi intimním a politickým. Nevím, jestli to tak diváci primárně vnímají, jelikož to balíme do formy zajímavých filmů, podobně jako maminky kapou léky do džusíku.
Tématem letošního ročníku je buřičství. Jdete do témat, která jsou pro gay a lesbickou komunitu vlastně poněkud kontroverzní. V čem je ta kontroverze? A proč se do toho pouštíte?
Důvodů je víc. Tím primárním pak naše vlastní prozření – celá léta spoluvytváříme obraz gayů a leseb coby vlastně slušných členů slušné společnosti, kteří jen chtějí to samé co většina. Takový obraz pochopitelně vyčleňuje všechny teplé, kteří do takovéto škatulky nezapadají. Navíc přijetí zákona o registrovaném partnerství v mnoha lidech vzbudilo pocit, že u nás diskriminace na základě sexuální orientace přestala existovat, což je samozřejmě pitomost. Ukážeme tedy i filmy, které jsou trochu „ostřejší“.
John Greyson, Ulrike Ottinger, Rainer Fassbinder – to jsou jména tvůrců, kterým se dramaturgie festivalu letos věnuje důkladněji. Jak ti tři souvisejí s tématem buřičství? A co od nich můžeme čekat?
Všichni jsou, tedy byli (Fassbíku, odpočívej v pokoji), kinematografickými buřiči. John Greyson točí filmy, ve kterých spojuje tradiční vyprávění s dokumentárními vsuvkami a zcizujícími efekty, přičemž ho milují jak kritici, tak diváci. Zarážející na něm také je, že vyhrává kanadské národní ceny, i když celkem nevybíravým způsobem mluví o cenzuře, policii, katolicismu a všech nepříjemných věcech spojených se Státem. Úplně mě fascinuje film Próteus, který nádherně ukazuje, jak zdánlivě neškodné věci, jako je státní symbol, mají za sebou historii útlaku. Film je o kolonialismu, rasismu, kapitalismu a homofobii, ale zároveň je to divácká sexy love story a la Zkrocená hora. Ulrike Ottinger jde zase po mýtech a popkultuře, přičemž její filmy jsou dlouhé, neskutečně komponované nelineární příběhy, které si pohrávají s žánry. Od Fassbindera dáváme jeho poslední film Querelle, který v Česku viděl na plátně málokdo. Fassbinder letos slaví neblahé výročí – před 25 lety zemřel. Querelle je nesmlouvavě buzerantský, kontroverzní předlohu Jeana Geneta Fassbinder vypráví skrze obrazy sexualizované hypermaskulinity jako z obrázků Tom of Finland. Film na MFF Benátky vzbudil skandál, Tarkovskij ho označil za prvotřídní ukázku degenerace Západu a rozpadla se kvůli němu hlavní porota. Na tuzemských přehlídkách Fassbinderovy tvorby většinou chybí – pročpak?
Hledáte, když festival připravujete, inspiraci venku? Jezdíš po zahraničních gay a lesbických filmových festivalech?
Sice na to nemáme rozpočet, ale jezdíme. Letos byla dramaturgyně Míša Pňačeková v prestižní porotě Teddy při Berlinale, kde já byl před dvěmi lety. Letos jsem taky byl v porotě Queer Lisboa v Lisabonu. Inspiraci venku hledáme a hledat musíme. Letošní Mezipatra uvádějí 9 českých filmů, což je historický rekord, ale jen proto, že jsme se pustili do retrospektivní sekce „Zkouška z dospělosti“, kde si připomeneme jednak lesbické psychopatky a labilní gay prostituty, kterými nás česká kinematografie zásobovala, a taky několik pozitivních nebo alespoň neutrálních teplých postav.
V čem se takto tematicky orientované zahraniční festivaly liší od Mezipater? Jsou Mezipatra něčím řekněme „lokálně specifická“?
Hodně teplých festivalů vaří ze stejných přísad, tedy vezmou výběr filmů, které daný rok vznikly a které jako nomádi putují po celém světě. My už několik let máme hlavní téma, které se snažíme skrz filmy nahlížet, navíc děláme retrospektivy. V Česku máme silnou festivalovou kulturu, takže promyšlenou dramaturgii možná spousta lidí bere jako samozřejmost, filmaři a filmařky zvenku jsou ale často velmi příjemně překvapeni, že se jejich filmy dostávají do úplně jiných kontextů než na většině teplých festů. Navíc jsme asi jediný teplý festival, na který nechodí jen teplí.
Co se lokální specifičnosti týče, je namístě se zeptat i na brněnskou a pražskou větev festivalu. Vnímáš po těch letech, kdy festival pořádáš, nějaký rozdíl mezi pražským a brněnským týdnem?
Ano, asi je to nevyhnutelné. Je strašně těžké do Brna dostat zahraniční hosty – málokdo má čas přijet do obou měst a všichni chtějí Prague. To se pak odrazí na celkové atmosféře festivalu: Prague je víc international, zatímco Brno je studentské a zvídavé.
Jakub Macek
http://www.metropolislive.cz/index.php?kategorie=detail&id=2706